Kde bydlím

    Momentálně spolu se svými páníčky obývám jeden z pokojů na vysokoškolských kolejích v Praze-Tróji. Je to pořádně vysoko, takže mám dokonalý přehled, co se kde děje a taky toho patřičně využívám. Pokud se nenajde nic zábavnějšího, sedím na okenním parapetu a pozoruji ty prťavé lidičky dole. Nejlepší je, když svítí sluníčko - to se pak rozvalím těsně za sklem a nechám si vyhřívat kožíšek. Pokud je náhodou zataženo, tak si počkám na večer a lehnu si pěkně pod lampu jako do solárka. Jenom si musím dát pozor, kterou z lampiček si vyberu. Jednou jsem si lehla pod tu na paniččině stole, a tam byla nějaká dlouhá a nejspíš rozbitá žárovka, která vůbec nehřála.

    Hrozně ráda mám krabice. Dá se na nich různě stát, sedět, schovávat se za ně, číhat zpoza rohu na kořist a hlavně se v nich krásně spinká. A když mi je panička ještě vyloží papírem, tak to jsem na vrcholu blaha. Jednou mi dala papír růžový a ten nějak pouštěl barvu. S páníčkem se mi pak smáli (jako kdybych si ho tam snad dávala já), že jsem růžová kočička, že jsem se musela celé odpoledne drhnout, abych byla zase běloučká.

    Pokojíček sice nemáme moc veliký, ale páníčci mi vymýšlejí spoustu her, abych se zabavila. Nemyslete si, že to dělají sami od sebe. Většinou si musím pořádně zamňoukat, aby jim došlo, že si mají hrát. Ale páníček si hraje moc rád. Řekla bych, že ho to baví víc než mě, protože občas, když už se mi nechce běhat, si hraje dokonce i sám. Taky máme v koupelně na zemi měkoučký kobereček a na něm se pěkně lenoší. A když si na něj pak dvounožci stoupají mokrýma nohama, mají je celé chlupaté. Jako já! Taky strašně ráda stahuji ručníčky a vyrábím si z nich hnízdečka. Tady na koleji je to ale nějaké rozbité, protože tu místo rovných tyček mají nějaké malé zahnuté, a z těch to vůbec nemůžu sundat.

    Venku za dveřmi je ohromná chodba se spoustou zákoutí, kterou jsem ještě při svých večerních výpravách ani nestihla celou prozkoumat. Hlavně proto, že tam pořád někdo chodí, pokřikuje a bouchá dveřmi a já, i když jsem statečná a absolutně nebojácná, se jim nechci ukazovat, aby si mě náhodou taky nechtěli koupit za cukříky.

    Jednou za čas vyrazím s páníčkem a paničkou na výlet do velikého domu v Děčanech. Tam mám dva velikánské pokoje, chodbu se skvělými schody a hlavně dokonalé, téměř půlmetrové parapety, na kterých moc ráda polehávám a schovávám se páníčkům mezi listy květin. Ne, že bych potřebovala nějak moc místa, ale čím větší pokoj, tím více šancí se schovat a pozorovat, jak panička běhá sem a tam, shýbá se pod stoly, postele, klavír a volá na mě. A já přitom klidně sedím za záclonou a ani se nehnu, abych nebyla odhalena. Tuhle hru na schovku hraji často, ale myslím, že mě baví víc, než moje dvounožce.

    Ven moc nechodím - vlastně vůbec. Jenom jednou mě panička vzala na kočičím vodítku do zahrady, ale ze spousty těch zvuků a pohybů jsem byla tak nervózní, že jsem se z vodítka dostala (a to prý nejde; asi jsem prostě moc šikovná!) a schovala se do jeden a půl metrových kopřiv. Panička tam za mnou hned běžela a zachránila mě, ale protože je alergická, tak měla ještě čtrnáct dnů napuchlé ruce i nohy. Alespoň ji to vytrestalo a už mi nebude to vodítko dávat.

    Jo, a panička má pro mě vymyšlené báječné bydlení, jen co s páníčkem na nějaké našetří. Plánuje spoustu chodníčků těsně pod stropem, které budou procházet zdmi do různých místností, hodně šplhacích stromů a plošinek a posezení blízko u okna. Už se moc těším. Našla jsem jeden podobný dům na našem počítači a ukázala ho páníčkům, aby věděli, jak si své budoucí přístřeší představuji. Doufám, že ten můj bude alespoň tak kočičí, jako tenhle v San Diegu v Jižní Kalifornii. Kdybyste taky takový po svých dvounožcích chtěli, tak jim otevřete tuhle stránku: www.thecatshouse.com/cats_house/ch_index.htm.